Já

Těžko říci, jestli rodina vzniká narozením prvního dítěte, datem sňatku či seznámením budoucích manželů. Bez ohledu na standardní chápání se já přidržím poslední varianty.

S Janou Cvrčkovou, pozdější manželkou a matkou mých 2 dětí, jsem se seznámil ihned po vstupu na vysokou školu v říjnu 1968. Ne, že by tam stále ve vrátnici, ale trochu začínám chápat značný nesouhlas mých rodičů, když zjistili, že jsem začal s Janou chodit opravdu po několika dnech pobytu v Praze. Viděl jsem ji v mládeži a prostě mi padla do oka. Protože jsem předtím s žádnou dívkou nechodil a rozhodně jsem nebyl v tomto oboru zběhlý, zvolil jsem k seznámení velmi netradiční způsob: Po odchodu z nedělního shromáždění v Soukenické ulici jsem zatelefonoval z budky u koleje ke Cvrčkům a měl jsem štěstí, že telefon vzala Jana. Já jsem se ale představil jako zahraniční student, který byl ve shromáždění, slyšel o plánované vycházce mládeže, ale neví, kdy a kde se má setkat. Fakt je, že jsem to nevěděl, protože jsem hrál delší dobu nahoře na varhany a mládež mi mezi tím utekla. Mluvil jsem velmi lámanou češtinou, přesto jsem dostal požadovanou odpověď. Bylo jí divné, odkud ji znám, ale spokojila se s tím, že jsem řekl, že od mne (Bohumíra). Hned, když vystoupila z tramvaje (myslím, že to bylo někde v Motole), šla za mnou a ptala se mě, kde je ten černoch. Řekl jsem, že šel někam na fotbal a tím to skončilo. Večer jsem volal jako "masa-bob" znovu a omlouval jsem se, že jsem nepřišel. Hned na to jsem na ní ale loudil, že se s ní chci setkat osobně. K ničemu to nevedlo, i když jsem se snažil seč mi síly stačily, tak jsem to vzdal a začal jsem mluvit češtinou. Ihned mě poznala a prosila, abych to nějak s tím černochem ututlal, že s ním prostě nikam nepůjde. Myslela, že jsme tam spolu a když jsem ji poučil, že tam už nikdo jiný není a přesto na návrhu trvám, bylo nejdřív ticho a pak k mé velké radosti souhlasila. První schůzku jsme si domluvili ve Vodičkově ulici naproti provozovny Fotografie, kde pracovala. Pak jsme obešli snad celou Prahu a jen si vzpomínám, že jsem se neodvážil za celou dobu ji vzít ani za ruku.

Později mi Jana připomínala několik věcí: Mé příjezdy z Ostravy a naše přátelství. Rodiče naši známost nesli velmi těžce a když se mi zdálo, že to nechtějí brát dostatečně vážně, prostě jsem domů jezdil jsem velmi málo, skoro vůbec. Po každé návštěvě jsem ale prý přijel poučený, jak bychom měli být moudří atd. Janě to prý vždy trvalo řadu dnů, než mne zase přivedla k rozumu. Po jedné takové návštěvě jsem přišel s geniálním nápadem: nebudeme spolu chodit, ale budeme velmi dobří přátelé. Dokonce jsem vypracoval pravidla našeho chování, jako například, že se mne může chytit za ruku, když jí něco spadne do boty (ale hned jsem prý podotkl, že to snad nebude příliš často). Jana to vzala velmi moudře: vůbec tomu neodporovala, nepřela se se mnou a prostě to akceptovala. Později mi bez obalu řekla, že takové přátelství je blbost a dokud na to nepřijdu, nemělo smysl mi to vyvracet. Měla pravdu, ale její nadhled a velkorysost ji zdobily už tenkrát.

Chodili jsme spolu skoro celá studia a vlastně už známost nesla některé znaky, které nás pak provázely celý život. Především mé studium mělo vždycky přednost. Jana za mnou například chodila do studovny Klementina, seděla někde blízko a trpělivě čekala na to, až se půjdu na chvíli projít na chodbu. Nosila mi jídlo, něco si tam četla, pak mě zpravidla doprovázela ke koleji nebo jsem ji doprovodil já do Karlína. Dlouhou dobu jsme naši známost tajili před ostatní mládeží a i když to pak všichni věděli, nikdy jsme si z celého obecenství nekousli ani žďabec pro sebe, vždycky jsme se spokojili až s tím, co zbylo. Já jsem v té době cvičil mládež zpěv, hrál na varhany, připravoval programy pro mládež. Pro sebe jsme měli čas, až když všichni šli domů.

Po čtyřleté známosti jsme se domluvili na svatbě. Měli jsme ji 29.9.1972 a Jana se jen o pár měsíců nedožila našeho třicátého roku společného života. Asi to nebylo jen tím, že jsme byli na čele velké řady mládežnických dvojic, které měly po nás houfně svatby, ale Soukenická byla nabitá k prasknutí. Oběd byl také tam a vařil se jak v závodní jídelně, protože byl plný malý sál. Kromě bratra kazatele Michala, který nás oddával, hovořil ještě strýc Jany kazatel Miroslav Cvrček a také můj otec kazatel Karel Toušek. Místní sbor zazpíval mimo jiné i píseň, kterou jsem Janě složil: "Nejsem nic bez lásky" na text Samuele Vernera.

Pro zpestření tohoto čtení si dovolím podotknout takovou kuriozitku, na kterou nedávno vzpomenula jedna bývalá mládežnice (a aktérka). Svatební noc jsem strávil na koleji s Pavlem Kočnarem a ještě někým ze svatby. Jana byla našem novém domově v Počernicích s několika mládežnicemi a dalšími hosty ze svatby. Dodatečně si vzpomínám, že jsme si z toho také občas doma dělali legraci a do jisté míry to opět charakterizuje otevřenost naší rodiny a odsunutí všech osobních i nárokovatelných věcí na druhé místo.

Zpočátku jsme jezdili z Počernic, kde jsme bydleli, do shromáždění v Soukenické, navštěvovali jsme tam i mládež a vůbec jsme neviděli potřebu něco měnit z dřívějších zvyklostí. Počerničtí nás ale systematicky převáděli mezi sebe. Zásadní obrat ale nastal v okamžiku, kdy se rozhodlo, že se bude v Počernicích stavět nová modlitebna. Od té doby jsme už celou myslí patřili tam a Soukenická zůstala navždy už jen ve vzpomínkách, přesto jsme ji podvědomě vždy považovali za svůj domov, proto se tam Jana také chtěla na konci svého života vrátit.

Pravou rodinu vždy tvoří až děti. Petra se nám narodila po dvou letech v závěru mých studií na vysoké škole. Vzpomínám si na ten jedinečný pocit, když mi ji Jana po vystoupení ze sanitky před domem strčila do ruky s jednoduchým: "Tady ji máš." Dříve i později jsem se netajil tím, že mě malé děti vadí a nemám je rád, takže se mi občas říká Herodes. K vlastním dětem jsem ale vždycky cítil majetnický vztah a prý jsem se o ně staral dobře. Jana si zvláště pochvalovala, že jsem k nim vstával všecky noci. Přiznám se, že jsem si vzpomenul na tuto svou úlohu v posledních týdnech života Jany, kdy jsem si velmi rád vzal u ní všechny noční služby a v obou případech mi to nebylo ani trochu na obtíž, naopak jsem to dělal rád.

Roman se nám narodil, když jsem byl na vojně. Jana napsal do kanceláře prezidenta republiky, jestli by nebylo možné, abych v této pro ni obtížné době mohl být převelen blíž. Nepřímo se to i stalo, když jsem mohl být skoro půl roku v Praze a doma jsem mohl být v některých obdobích skoro každý den. I tak lituji, že mi tenkrát tolik momentů uteklo a mohl jsem obě děti sledovat jen z dopisů a vyprávění těch, kteří to štěstí vidět je měli. V tu dobu našla Jana s dětmi zázemí u mých rodičů nejdřív v Ostravě, později v Kutné Hoře, kam se přestěhovali. Nemohu také nezmínit velkou mimořádnou pomoc, kterou Janě byla blesková a jedinečná pohotovost rodiny Klementů v Počernicích. Po narození Romana měla Jana velké zdravotní potíže a fyzicky nebyla schopná se starat sama o dvě děti. Klementovi projevili jedinečný důvtip a nejen, že to postřehli, ale našli i řešení: zaplatili rodině Valešů každodenní hlídání Petry alespoň na několik hodin, kdy se Jana mohla vyspat a starat se jen o Romana. Poznala sama, co taková věcná a pohotová pomoc znamená a také ji jiným bohatě později oplácela.

Naše rodina byla vždy a po všech stránkách nestandardní. Nikdy jsme nebyli za hradbou vlastního bytu, mám dojem, že jsme snad ani neměli žádné soukromí, resp. jsme neměli kdy si ho užít. Během stavby modlitebny Jana vařila v jedné ze tří part sester, já jsem obdobně pracoval jiný týden v další partě. Dva ze tří týdnů jsme se tedy skoro neviděli. Sotva se dostavělo (spíš v závěru stavby), začal jsem cvičit pěvecký sbor. Poměrně brzy jsme cvičili po večerním shromáždění a po biblické hodině v týdnu. Jana pochopitelně zpívala, děti hlídal anděl strážný (a sousedka, která měla klíč, kdyby hořelo). Vedle toho jsem cvičil sbor mládeže k stému výročí CB, který pokračoval i dál jako sbor mládeže v Soukenické (předchůdce Effaty), v obou samozřejmě zpívala i Jana. Občas jsem cvičil smíšený sbor v Kutné Hoře, později jsem sedm a půl roku dirigoval mužský sbor CB v Praze, od roku 1989 jsem vedl sbory Effaty, Jana byla od začátku neodmyslitelnou a velmi důležitou součástí. Když jsem zhruba čtyři roky sestavoval zpěvníček "Nové písně II" (tzv. modrý), měla i tato práce přednost před vším doma a bez Jany bych to nezvládl. Bylo to vždycky doma takovou samozřejmostí, že i děti to akceptovaly, jezdily všude s námi a jakmile to bylo možné, také ihned dostaly úkoly. Někteří nám tento způsob života odsuzují, já pouze připouštím, že ne všichni by to takto unesli, ale pro mne to je zásadní a neodmyslitelná charakteristika, o které jsem přesvědčen, že byla správná a nic zásadního bych na ní neměnil. Když jsme se přestěhovali do Pardubic, vadilo nám, že v tomto smyslu kolem sebe nemáme nikoho podobného a nemáme ani příležitosti v tomto smyslu sloužit a žít pro druhé.

Když jsem zmínil, že rodina v pravém slova smyslu vzniká až s dětmi, do určité míry mi zmizela odchodem manželky, i když děti mi zůstaly (byť trochu přerostlé). Dovolím si tedy říci, že v našem případě rodina byla plnohodnotná především a jedině díky Janě. I když z předchozího odstavce by leckdo mohl soudit, že díky velké externí aktivitě jsme nemohli mít dobrou spořádanou rodinu, je to obrovský omyl. Žádná z aktivit nám neubírala na vnitřním hlubokém vztahu a spíš se dá říci, že jsme jen museli žít rychleji, aby se to všechno stihlo.

Já jsem vděčný ještě za jeden aspekt v posledních letech společného života a tím je naše dlouhodobé bytí spolu doma i v mé firmě. Obojí vyžaduje své odlišné vztahy, protože ve firmě jsem vedoucí a doma manžel (a ten nikdy nic nevede, že pánové!). Také množství problémů, které se řeší, nejsou problémy rodiny a není jednoduché to rozlišovat. Já to ale s odstupem času beru tak, že po létech, kdy jsem byl v zaměstnání a dokonce jsem řadu let dojížděl například z Pardubic do Prahy, po době kdy jsem při zaměstnání ještě studoval konzervatoř a pak i akademii, v závěru našeho života jsem měl Janu trvale u sebe. Nepotřeboval jsem ji pořád vidět, ale už pomyšlení, že je vedle nebo o patro výš, to vám je báječné. Měli jsme rozdělené některé úlohy a do této chvíle je problémem, že je dělá někdo jiný nebo vůbec nikdo. Mělo jedinečnou výhodu, že jsme se dobře znali a zvláště Jana mě dobře doplňovala. Sama si toho patrně nebyla nikdy vědoma, ale prosperita firmy se odvíjela z podstatné části z její funkce. Používal jsem ji k řešení obtížných (pro mne) jednání s klienty. Uměla velmi dobře jednat s lidmi a mžikem si je uměla získat. Když k nám jezdila naše Marta k sestavení a kontrole daňového přiznání, vnášela do děsivého nočního běsnění osvěžující vánek například bezelstným vyhlášením: "Vykašlete se na to, že to nevychází! Já vám to zaplatím ze svého" (hledali jsme skoro celý den čtyři koruny ve mzdách). V těchto létech naplnila jedinečným způsobem to, že manželka je nám mužům pomocí. A tuto pomoc jsem mohl zužitkovávat dokonce několik let 24 hodin a sedm dnů v týdnu. Když si teď pomyslím, že tu dobu mohla pracovat v nějaké cizí firmě, řešit cizí problémy a s cizími lidmi, jsem moc rád, že jsem ji měl tady a jen pro sebe.

K zármutku mnohých a v první řadě mě 22.4.2002 zemřela po ročním beznadějném zápase s rakovinou na mozkovém kmeni. Poslední měsíce jsme ji měli doma a prožili jsme něco úchvatného, co pochozí z kategorie nadpozemských prožitků. Těžko se o tom hovoří, protože k tomu nejsou slova a ani není moc pravděpodobné, že by tomu někdo cizí mohl rozumět. Vzpomínkové odpoledne, jak si to přála, bylo v Soukenické ulici a místo pohřbu jsme byli svědky jedinečné slavnosti. Pro mne není možné, abych na ni někdy zapomenul, protože byla mou nedílnou součástí a tou navždy zůstane.

29.6.2003 jsem se oženil s Lenkou Mednanskou, kterou mi vybrala ještě během nemoci manželka Jana. Ani mne nenapadlo, jak jedinečný typ měla a jsem jí za to každý den vděčnější. Lenka je o mnoho let mladší a tak není divu, že jsem vnitřně vedle ní začal mládnout. Velmi mi pomáhá od prvopočátku při mých aktivitách s Effatou a i jiným způsobem mi připomíná Janu, na které také leželo všechno, co jsem doposud dělal. Pochází z Kyjova, kde měla svůj byt i prosperující firmu (zubní laboratoř), ale bez námitek se se mnou přestěhovala do Poděbrad, kde nyní bydlíme.